Nežije zbytečně ten, kdo nezištně pomáhá druhým

Paní Dana Hybšová, zakladatelka sdružení Žen po ablaci prsu, získala Cenu MČ Praha 18

STR12 HYBSOVA 1Bohulibé činnosti v podobě osvěty na poli boje žen s rakovinou prsu se věnuje už čtvrtstoletí paní Dana Hybšová z Letňan. Těžko říct, kolik už takto pomohla zachránit životů našich žen… Jejímu úsilí se dostalo v prosinci loňského roku ocenění: stala se držitelkou Ceny městské části Praha 18.

Paní Hybšová, prošla jste si sama tímto zdravotním martyriem, než jste se začala v boji s rakovinou prsu angažovat?

Ano. Bylo to v roce 1987, kdy jsem si našla bulku v pravém prsu, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, přestože moje maminka na rakovinu zemřela. Domnívala jsem se, že mně se to nemůže stát. Až po dvou letech jsem šla na specializované vyšetření, kde mi našli nádor. Týden nato jsem už byla po operaci, kterou jsem podstoupila shodou okolností 17. listopadu 1989.

Datum, které lidem změnilo jejich dosavadní životy. Vám ale i kvůli té vážné nemoci…

Samozřejmě. Setkala jsem se s lékařkou, která spolupracovala s profesorem Dienstbierem a spolu s ním a dalšími zakládala Ligu proti rakovině. Byla jsem zvolena do jejího výboru. Zpočátku se nás scházelo pět žen se stejnou nemocí. V roce 1993, to už v počtu devětadvaceti, jsme se na doporučení profesora Dienstbiera osamostatnily a založily neziskovou organizaci Ženy po ablaci prsu neboli Klub ŽAP.

S vámi v čele?

Ano, byla jsem zvolena předsedkyní. Tou jsem byla do roku 2010, do svých pětasedmdesáti let. Od té doby zastávám funkci místopředsedkyně.

Jaké je či bylo vaše povolání?

Byla jsem technickou pracovnicí ve VZLÚ tady v Letňanech, kde jsem strávila celý svůj produktivní život. Kromě pracovní náplně jsem vedla ve výzkumném ústavu, společně s panem Jiřím Kučerou, recitační soubor, zatímco profesorka Huječková hudební soubor.

Teď ale prožíváte dost aktivní důchodový věk…

To je pravda. Původně bylo naším záměrem podpořit se a vyslechnout navzájem. Jsou i ženy, které žijí samy, nebo o tom doma nechtějí hovořit. Začínaly jsme se starým psacím stojem a jednou zásuvkou ve stole. Učily jsme se a hledaly. Hodně nám pomohla česká exulantka žijící v Německu, předsedkyně obdobné organizace, Ivana Čermáková. Díky ní jsme začaly vydávat, po konzultaci s odborníky, brožury, které tu dosud nebyly. Lékaři za ně byli vděčni.

Nejde ale jen o brožury, ale i o aktivní cvičení a rehabilitaci, že?

Jak nás přibývalo, začaly jsme i s činnostmi: cvičením a plaváním, společnými vycházkami a návštěvami divadel, výstav. Za pomoci sponzorských darů a dotací pořádáme rekondiční ozdravné pobyty, semináře pro rodinné příslušníky a odborné semináře pro členky ŽAP. Postupně jsme, za pomoci členů LPR, získávaly kontakty na odborné lékaře, s nimiž spolupracujeme dodnes. Co se týče finanční pomoci, je dnes úplně jiná doba. Původně si téměř všichni oslovení pokládali za čest, že nám mohou pomoci, ochota byla až neuvěřitelná. Dnes díky kontaktům např. pronájem bazénu máme, ale musíme za něj draze platit. A také za pomůcky, které byly dříve na zdravotní poukaz či předpis zdarma. Ze zdravotnictví se stal tvrdý byznys.

Kolik máte nyní členů nebo členek?

Momentálně sto dvacet. Ale Klubem ŽAP prošly už více než čtyři stovky žen.

A další vaše náplň?

Jak jsem už řekla, kromě cvičení a plavání děláme tzv. výšlapy kvůli fyzické kondici. Chodíme také společně do divadel a na koncerty za sponzorovanou cenu vstupenek. V rámci ergoterapie vyrábíme drobné dárkové předměty, které pak prodáváme na vánočních a velikonočních trzích. Výtěžek se ukládá na sbírkový účet, z něhož částečně hradíme setkávání se spřáteleným bratislavským klubem Venuší. Jedním ze stěžejních bodů naší činnosti je Květinový den, který je zaměřen na prevenci. Další, neméně důležité jsou instruktáže samovyšetřování prsů. S nimi jsme začaly už v roce 1996, kdy nás navštívila skupina žen Scher z USA, a darovala nám oprvní školící epitézy. Během trvání naší NNO jsme pomohly založit další kluby a sdružení v České republice.

Osvětu děláte i přímo zde v Letňanech, že?

V letňanské knihovně. Jedná se o přednášky pro veřejnost i pro žáky a studenty.

Snad žákyně a studentky, ne?!

Nejen pro ně, ale i pro mladé muže. I oni mohou mít rakovinu prsu. Podle statistik jsou to řádově čtyři procenta. Studenti mají velký zájem a tak chytré otázky, že se až divíme. Už i mladí lidé berou tuhle problematiku vážně. Účastníme se i Dne zdraví v Letňanech, vždy na jaře a na podzim. V naší nabídce je také instruktáž pro zaměstnance radnice. Je to myšleno jako reciprocita za dotaci, kterou ŽAP dostává od Městské části Praha 18.

Považujete vaši činnost nebo osvětu za dostačující?

Ne, nepovažuji. Pomohla by větší medializace této problematiky.

Dá se říct, že jste až v důchodovém věku nalezla smysl svého života?

V tomto životním období ano, ale už předtím, tedy před nemocí, jsem se snažila hodně pomáhat lidem. Těší mě, mohu-li pomáhat a něco dávat. Odměnou je, pokud mohu zaznamenat alespoň trochu zpětnou vazbu. Mohu říct, s náplní svého života jsem spokojena.

Jsou dnešní ženy stejné, nebo jiné než – dejme tomu – před půlstoletím?

Tehdy měli k sobě lidé obecně daleko blíž, byli k sobě upřímnější a otevřenější, ať už muži neb ženy. Vzájemně si byli schopni pomoci. Dnes si každý hraje na svém písečku. A právě ŽAP je o tom, že jsme si blízcí či blízké a umíme si pomoci. Jak už napsal Seneca, nežije zbytečně ten, kdo nezištně pomáhá druhým. A toho se držím už od mládí.

Od mládí? To není obvyklé!

Těsně před mými pátými narozeninami mi gestapo odvedlo tatínka a tři roky nato byl popraven. Zažili jsme gestapácké prohlídky a v necelých sedmi letech jsem viděla naposledy otce, kterého jsem ani nepoznala, jak vypadal. Kromě tatínka gestapo popravilo i jeho bratra, mého strýce. Byla to krutá doba. Tím chci říct, že jsem vlastně dospěla už v tomto raném věku. Viděla jsem, jak si lidé za války umějí pomáhat, a to ve mně zůstalo. Tohle se ale musí zažít.

Mluvíme-li o ženách, za socialismu se prosazovala emancipace a nyní genderová politika. Má to podle vás nějaký smysl?

V dnešním světě nevidím nic víc, než honbu za penězi. A kdo má hodně, chce ještě víc. Dobře, trvalo dlouho, než mohla žena se vzděláním dělat tutéž práci co muž. A když už se k tomu dostala, měla menší peníze. K pokroku se musí dojít postupně, časem. To nese doba. Na druhou stranu si řada lidí nemůže dovolit to, co dříve. Ale nevytýkám nic ani na dnešnímu režimu, ani tomu předchozímu. Nevím, nejsem si jista, zda je genderová politika prospěšná společnosti jako celku.

Co říkáte tomu, že dnes ženy, a to i profesionálně, boxují, zápasí a pískají jako rozhodčí fotbalová utkání mužů?

Jsem proti, rozhodně nesouhlasím. Je to neženské, nepřirozené a nenormální, přestože sport není mojí doménou. Některé ženy běhají nahé po ulicích, jak si jich pak může muž vážit?!

V Letňanech žijete už téměř šest desítek let. To je už pevná vazba, že?

V duchu si stále promítám původní Letňany: starou Náves, koupaliště či Třešňovku. Teď už jsou Letňany jiné, je to město ve městě. Máme hezký lesopark, ten se povedl. Ale já si vše spojuji s lidmi. Dříve jsme se tady všichni společně znali, dnes už je to přece jen jiné. Žiji tady dlouho, líbí se mi tady, ale srdcem jsem doma stále především v Nižboru.

 

Dana Hybšová

narozena: 8. 5. 1935 v Nižboru u Berouna

zaměstnání: technická úřednice ve VZLÚ Letňany

obyvatelkou Letňan: od roku 1959

rodina: synové Karel (63 let) a Václav (57), dále šest vnoučat, devět pravnoučat a jedno prapravnouče

 

Interview: Denis Postler

Foto: autor textu a Olaf Deutsch


STR12 LETN OSOBNOST D HYBSOVA IMG5724

Jste zde: Úvod > Z radnice > Nežije zbytečně ten, kdo nezištně pomáhá druhým